Herder, Johann Gottfried (1744-1803) Německý filosof a zakladatel dějin kultury. Herder pocházel z rodiny pietistického učitele z Mohrungenu, ležícího v zaostalé provincii východního Pruska. Během studií na universitě v Královci ho silně ovlivnil KANT, jenž ho uvedl do studia děl ROUSSEAUOVÝCH, HUMOVÝCH a MONTESQUlEOVÝCH.
Zároveň zde navázal celoživotní přátelství s protiosvícenským myslitelem J. G. Hamannem. V roce 1764 přijal učitelské místo v Rize a v následujícím roce byl ordinován jako luteránský duchovní. V roce 1769 začal cestovat a navštívil mnoho měst včetně Nantes, Paříže a Štrasburku, kde trvale zapůsobil na mladého Goetha. V roce 1776 přicestoval do Výmaru, aby se stal duchovní hlavou velkovévodství. V úřadu zůstal až do konce života. Přestože Herder začínal jako žák FRANCOUZSKÉHO OSVíCENSTVÍ a jeho německých pokračovatelů a přestože některé tyto přístupy si ponechal až do konce života, jeho nejoriginálnější a nejvlivnější dílo se s osvícenstvím zásadně rozchází. Mezi Herderovy nejpůvodnější spisy patří Pojednání o původu jazyka (Abhandlung uber den Ursprung der Sprache, 1772), obsahující některé z jeho nejranějších protiosvícenských názorů na myšlení a jazyk (dílo bylo odměněno cenou Berlínské akademie); Také jedna filosofie dějin (Auch eine Philosophie der Geschichte, 1774), představující další krok směrem od osvícenství; a rozsáhlé Myšlenky kfilosofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, 1784-91).
Oproti osvícenskému ideálu nadčasových, universálních, racionálních měřítek v myšlení, jednání a estetice obhajoval požadavek jedinečnosti a zvláštnosti v určitém čase a místě. Každou autentickou aktivitu, názor či kulturu je nutné chápat na základě záměrů a cílů, které jim jsou vlastní. Odmítl tak osvícenský ideál jediné vědy, popisující veškerou realitu, a byl jedním z prvních (po VICOVI), kdo ostře rozlišoval mezi metodami nutnými pro studium přírody a metodami potřebnými pro porozumění samo vyvíjejícímu se duchu člověka.
Herderův důraz na ústřední a formativní roli jazyka a básnictví v kolektivním životě lidí (,jazyk vyjadřuje kolektivní zkušenost skupiny", "básník je stvořitel lidu", "žijeme ve světě, který sami tvoříme" ); jeho víra, že národy jsou přirozené jednotky a že člověk je určován svým členstvím v určité skupině, kultuře či národě, kde jedině může prospívat; jeho přesvědčení, že všechna lidská díla jsou především akty sebevyjádření, zhmotňující totální vizi živo,ta; jeho pojetí kultury jako jedinečné seberozvíjející se totality, jejíž každý proud je nesmazatelně poznamenán stylem celku; jeho vášnivé tvrzení, že není žádný "nadřazený" národ, žádný Favoritvolk, s historickým právem vnucovat své způsoby "podřízeným" národům; tvrzení, že žádná kultura není pouze odrazovým můstkem svých dědiců, neboť kultury jsou nesouměřitelné a každá existuje právem; jeho vášnivá obhajoba rozmanitosti; a konečně jeho nesmlouvavý boj proti akademické psychologii takových myslitelů jako Descartes a Kant, kteří rozkouskovali osobnost na mrtvé kusy vůle, rozumu, poznání atd. - všechny tyto ideje přispěly k revolučnímu posunu evropského vědomí.
Herder byl navíc intelektuálním otcem doktriny nacionalismu, který nejprve zapustil kořeny v Německu, pronikl do slovanského světa a dnes je velmi rozšířen v Asii a Africe (viz NACIONALISMUS). Ačkoli se hořce obracel proti státu, který "nás všechny olupuje", a celý život odmítal jakoukoli formu útlaku, jeho doktriny pronikly do myšlení pozdějších nacionalistů jako FlCHTE, Amdt, Gorres, Jahn a Treitschke, kteří jeho myšlenky pokřivili, a v této pokřivené podobě se pak odrazily v šílených výstřelcích NÁRODNÍHO SOCIALISMU. Ačkoli Herder nikdy neuvažoval o kulturách jako o nadindividuálních entitách, jimž by měl být obětován reálný jedinec, jeho pojetí Volksseele (kolektivní duše lidu) bylo Fichtem, HEGELEM a jejich následovníky v tomto směru rozvíjeno. Jak již bylo řečeno, Herderova koncepce nerozpolcené tvořivé osobnosti, jejíž díla vyjadřují její autentickou zkušenost i zkušenost skupiny, do níž náleží, inspirovala ideál umělecké odpovědnosti radikálních ruských spisovatelů devatenáctého století a také vizi der ganze Mensch, celého člověka, s jejím důsledkem odcizení lidské přirozenosti, jak ji rozpracovali MLADOHEGELOVCI a Marx ve svém raném humanistickém období. Herderovo dílo mělo nezměrný vliv na Jakoba Grimma, bratry Schlegelovy a na rozmach folklórních studií a srovnávací filologie, na Savignyho a historickou školu práva, stejně jako na ROMANTISMUS a jeho pozdější intelektuální odnože.
,Herderovy vlastní doktriny - jakkoli neblahou podobu získaly v rukách pozdějších iracionalistických myslitelů - byly (a jsou) silně osvobozující. Jako první se zastával práva všech lidí, ať už jednotlivců nebo skupin, jednat podle své přirozenosti bez nátlaku centrální autority, odcizených forem života, úzkých, dogmatických a pokřivených pohledů na to, co je a čím by měl být člověk, a jakéhokoli druhu umělých pout. RNH

Odkazy
Herder, l.G.: VÝVlJj lidskosti, přel. l. Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna, 1941.
literatura
Berlin,1.: Vico and Herder. Londýn: Hogarth Press, 1976.
Nisbet, H.B.: Herder and the Philosophy and History oť Science. Cambridge: Modem Humanities Research Association, 1970.